Maličko netradiční Handfasting

Průvodkyně rituálem, Šamanka, Mistr Reiki, Manažer a Návrhářka. Bůh a Bohyně jako kachničky.

Když jsem připravovala tenhle handfastingový rituál, věděla jsem dobře, že nejdu do žádného tradičního scénáře. Že mým největším úkolem nebude ztělesnit všechny živly v jejich síle a rozmanitosti, ale spíše udržet energii skupiny v proudu, plně podporujícím záměr ženy a muže, kteří si rituál objednali. Podporovat. Sjednocovat. Koučovat namísto vedení, nabízet namísto organizování. A nechat se vést Vesmírem, který je výrazně moudřejší než my všichni dohromady. Znala jsem velmi dobře nevěstu, ženicha a většinu hostů. Některé jsem viděla poprvé na přípravné schůzce.

Příprava

Přípravná schůzka napověděla leccos o tom, co mělo probíhat ve svatební den. K dispozici jsme měli nádhernou zahradu rodinného domu s pergolou a altánem pro případ deště. Malý stromový hájek, ohniště, téměř přírodní vodopád, záhony s rostlinami, trávník pro příjemnou chůzi naboso.

Každý z deseti pozvaných hostů se chtěl aktivně zapojit. Každý chtěl být důležitý. Každý měl zkušenosti z podobných akcí a za sebou roky práce s energií. Každý ovšem zcela jiným směrem a stylem.

Výsledkem bylo pojmenování rolí: 4 živly, dýdžej, šéfka cateringu, hlavní organizátor, fotograf a kameraman, kněžka a strážce ohně. Oheň měl podle plánu hořet bez přestání od rána až do večera.

Numeroložka spočítala optimální datum pro oba v páru. Astrolog doplnil optimální čas pro vzájemné připoutání. Odpočítali jsme čas na rituál a došli k okamžiku T, kdy bychom měli začít, a čas pro přípravu a naladění. Prošli jsme prostor, zvážili možnosti a dohodli se, kde bude který z živlů pracovat a jak si budeme předávat ženicha s nevěstou. Shodli jsme se, že až do společné zábavy po rituálu se všichni vyhneme alkoholu.

Jednotlivé živly ode mne dostaly pouze rámcové zadání. Potřebovali jsme je ukotvit v čase a prostoru, vytvořit bezpečné prostředí pro ženicha a nevěstu a zároveň ponechat místo pro překvapení. Nabídla jsem poradu, součinnost, asistenci, to vše na vyžádání. A protože nevěsta projevila přání vdávat se v dobovém kostýmu, přizpůsobili jsme se.

Přípravné setkání jsme ukončili společnou lehoučkou meditací – spíše naladěním na společnou „vlnu“. Když jsme končili, všimla jsem si, že se kruh rozpojoval velmi, velmi pomalu a neochotně. V tu chvíli jsem si byla jistá tím, že to, co nás čeká, bude úžasný zážitek.

Druhý den dostali všichni e-mailem shrnutí, kde jsem shrnula všechno, na čem jsme se dohodli. Vznikla Whatsappová skupina, která si dva týdny do rituálu spokojeně „pinkala“ zprávy o tom, jak probíhají přípravy. Těšení bylo přímo hmatatelné. Nikde ani stopa stresu.

Trocha zmatků? Raději předem.

Večer před rituálem jsme ladili poslední detaily s ženichem a nevěstou. Chtěli se mnou probrat sliby a nápady, které vyplynuly v posledních dnech. Doprostřed diskuse přišla nečekaná návštěva. Nešlo ji odmítnout. Nešlo ji zapojit. Objali jsme se a řekli si, že je asi vše, jak má být, a není třeba nic měnit ani ověřovat.

Doprostřed večerní meditace, kterou se většinou jako průvodkyně rituálem chystám, se mi dovolala poněkud emoční družička. Řešila, že její pozvání ženichem a nevěstou nebylo dostatečně osobní, ani včasné. Cítí se uražena a odstrčena. Na rituál přijde, ale jen proto, aby to celé nezkazila. Trvalo asi hodinu, než jsem se zase dostala do pohody. Malá, nenápadná, ale důležitá lekce pokory.

Den D

V den rituálu už běželo všechno jako na drátkách.

Už ráno bylo zřejmé, že nás čeká nádherný, hřejivý podzimní den. Vezla jsem nevěstu a Oheň autem na místo. Na půl cestě jsme potkaly stánek se zmrzlinou. Další půlhodinu jsme seděly na zábradlí u domu, snídaly zmrzku, řešily nesmrtelnost chrousta a smály se od plic.

Všichni dorazili včas. Občerstvení a káva voněly celým domem. Živly se tajemně usmívaly, protože každý z nich připravil něco opravdu osobního. Upravili jsme několik organizačních detailů a podle dohody odevzdali mobilní telefony do košíku u vstupních dveří.

A začali jsme.

Uprostřed zahrady jsme společně umístili a „nastěhovali“ oltář. Pravdou je, že symboly Boha a Bohyně v podobě dvou plastových kachniček jinde už asi neuvidím, rychle je ale doplnila řada dalších prvků a do přípravy to vneslo příjemnou vlnu smíchu a uvolnění. Zopakovali jsme si minulou kraťoučkou meditaci na naladění skupiny. První tři věty si museli všichni domyslet, protože bzučící dron nebylo možné kultivovaně překřičet. Pak už nás ale nic nerušilo. Energie se okamžitě propojila a pomyslný „kruh“ kolem nás byl téměř hmatatelný.

Příprava nevěsty a ženicha, vyprávění o společných zážitcích (všichni účastníci se dlouho znají), cvakání spouště fotoaparátu, cinkání skleniček, zvuk kávovaru, výtečná hudba z obrovského reproduktoru, který zajistil dýdžej… těšili jsme se čím dál víc.

Když jsem sezvala celou skupinu a uvedla rituál, všimla jsem si, že nejenom mně se derou slzy do očí. Předala jsem pár Živlům, ustoupila do pozadí a jen drobně usměrňovala tam, kde bylo třeba.

Vzduch, Oheň, Voda i Země nabídly páru možnost odevzdat to, co už neslouží, a zároveň požádat o podporu a dary do příštích společných dní. Každý po svém. Bylo ticho, za zády jsme vnímali kulisu hudby, pečlivě ztlumené tak, aby nerušila. Část rozhovorů mezi párem a živly probíhal nahlas, část zcela tiše nebo beze slov.

Slzy v očích jsem postupně viděla u žen i mužů bez rozdílu. Stávali jsme se pevnou a nedílnou součástí malého kousku životního příběhu manželského páru. Tohle nebylo „berete si zde přítomnou, ano, podpis, prsten, pusa a jděte“. Jako by každodenní realita na chvíli zmizela a my se ocitli v jiném prostoru a čase. Společně.

Aniž se kdokoliv podíval na hodinky, téměř na minutu jsme trefili předem vypočítanou chvíli pro slib, spojení rukou a závěrečný polibek. Vydechli jsme. Společně. A začali se smát.

Novomanželé proběhli slavobránou z našich rukou až do altánu, kde už šéfka cateringu servírovala fantastický oběd z lokálních surovin, odpovídajících ročnímu oddobí a chuťovým buňkám svatebčanů.  Mobilní telefony zůstaly v koši až do pozdního odpoledne. A společně jsme vydrželi až do tmy. My, kteří máme běžně problém se v běhu mezi schůzkami potkat na pouhou hodinu. My, kteří bez mobilu nechodíme ani na WC.

Vyprávěli jsme si, dívali se na fotografie ze společných akcí, poslouchali hudbu, domlouvali pokračování. Uvědomovali jsme si, jak moc jsme vzájemně propojení.

Byl to magický den.

Den poté

Přišly fotografie. Listovali jsme jimi a obdivovali práci fotografa, kterému se podařilo dostat do obrázků tolik emocí… dojídali jsme výslužku a posílali si pozvánky na aktivity, které nás zase spojí. Alespoň po malých skupinkách.

Týden poté

Na Whatsappu to pořád jede. Ta energie přetrvává. To vědomí, že jsme tu jeden pro druhého, bez ohledu na to, jak daleko jsme vzdálení fyzicky.

A co na to klienti?