Je mi padesát. Přesto můj první Menarche rituál radikálně změnil můj pohled na jeden týden v každém měsíci mého života. Vřele bych ho doporučila každé z nás, která už vstoupila do životní fáze ženy. Bez ohledu na to, jak moc jsme nebo nejsme nakloněné esoterice. Zkusím vysvětlit proč.
Začátek
Do loňského března jsem o menstruaci s nikým moc nemluvila. Bylo to zkrátka takové špinavé téma. Týden v měsíci, který bylo třeba přežít tak, aby nadělal co nejméně škody. Tělo dělá nějaké věci, které jsou velmi neestetické a ještě nepříjemné. Blbá nálada, dva dny na práškách, často v bolestech na zemi, omotaná kolem záchodové mísy. Hromada oblečení v pračce bez ohledu na to, jak jsem vyzbrojená. Únava. Byla jsem s tím za ty roky ale už smířená.
V sedmdesátých letech, kdy jsem dospívala, internet nebyl. O intimních věcech se doma mluvilo opravdu málokde. Tak nějak se očekávalo, že všechno potřebné se dozvíte od spolužaček. Občas jsme někde prohodily slovo na téma „které z nás je kdy jak špatně“ … a vyplývalo z toho, že špatně je každé druhé, takže není důvod se tím moc zabývat. Hlavně nekňučet a neotravovat s tím ostatní. A hlavně, nesmělo TO být vidět. Konec tématu.
Miluju internet. I v téhle oblasti změnil všechno, a je to tak dobře. Dlouhé diskuse o menstruačních kalíšcích mi sice pořád připadají tak nějak nepatřičné, ale chápu, že mladší mluvící ženská většina už to má v hlavě jinak, než starší mlčící menšina. A kvůli našim dětem a jejich dětem jsem ráda za tu možnost vybrat si vlastní cestu.
Můj červený život
Ani si přesně nepamatuju, ve kterém roce jsem To dostala poprvé.
Co si pamatuju moc dobře, byly okolnosti.
Bylo to na pionýrském táboře. Ten den byla zrovna olympiáda. Byla jsem tlustší než ostatní a všichni věděli, že běhám a skáču asi jako velryba. Když se mi ráno poprvé udělalo zle a začala moje nová ženská etapa, prostě jsem z kufru vylovila tlusté protékavé vatové vložky, nějak jsem to tam nacpala a šla se omotat kolem záchoda, protože to vypadalo, že budu zvracet. Po hodině jsem šla poprosit zdravotnici, zda by mne omluvila z přespolního běhu. Dozvěděla jsem se, že menzes zlepšuje sportovní výkony a musím si zvyknout, takže ať pěkně klušu na start. Poslušně jsem naklusala. Po třista metrech jsem skolabovala. Našel mě další běžec, probrali mě a odnesli na ošetřovnu. Po cestě mi vynadali mi, že jsem blbá a zakázali mi to vyprávět doma. Byla jsem zakrvácená, ubrečená a ponížená. Děti se ode mne odtahovaly. Ještě několik dalších dní. Napsala jsem domů, jestli by pro mne nepřijeli. Ne. Nepřijeli.
Když jsem jela poprvé na střední školu, byl krásný teplý den. Vzala jsem si lehoučké květované šaty a vyrazila na cestu. Dostala jsem To v autobuse cestou do školy. Najednou pode mnou byla louže. A já jsem doprostřed té louže omdlela. Když jsem se probrala, skláněly se nade mnou dvě starší ženy a řidič autobusu, který řešil, kdo uklidí ten flek. Vystoupila jsem u metra, na veřejných záchodcích se dala do pořádku, vyprala špinavou sukni u šatů a doufala, že než dojedu do školy, lehoučká látka uschne. Brečela jsem, ale nikoho to nezajímalo. To, že bych první den nejela do školy, nepřicházelo v úvahu. Času už moc nezbývalo. Věděla jsem, že si už nesmím sednout.
Ve škole jsem požádala novou třídní, zda bych mohla zůstat při průchodech profesorů sedět. Nemohla. Omdlela jsem při třetím pozdravu (vstát, sednout). Strašlivě mi vynadali, že jsem blbá a v hudebním kabinetu mi zapůjčili hygienické pomůcky, ale musela jsem zůstat do konce. Omdlela jsem ještě jednou, ke konci vyučovacího dne. Domů jsem jela sama, ubrečená a ponížená.
Takhle to s menšími či většími obměnami šlo až do pětatřiceti. Gynekoložka se mi několikrát neúspěšně pokusila pomoci hormonální antikoncepcí. Výsledkem bylo to, že jsem v šestatřiceti přestala menstruovat úplně. Fyzicky to není marné – spousta starostí šla stranou. Jen… pravděpodobně je to i jeden z hlavních důvodů, proč nemohu mít děti (tohle je na další samostatné ženské téma a sem to tahat nebudu).
Posledních deset let mi jednou za rok lékařka nervozně sdělí, že díky své kolosální neschopnosti menstruovat spadám do tabulky pro zvýšené riziko rakoviny prsu. Neopomene zdůraznit, že si za to mohu sama, protože jsem přece časté změny antikoncepce mohla odmítnout. Lékař doporučuje, volí pacient.
Proč jsem šla do rituálu
Z výše uvedeného je asi zřejmé, nakolik se mi chtělo dobrovolně strčit své ženské tělo i duši do něčeho takového, jako je rituál Menarche. Na druhé straně, už není moc co ztratit, takže proč to nezkusit, že? V bezpečném kruhu úplně cizích ženských bytostí, které moje zbytečné a hloupé pocity nebo názory nebudou sdílet v mém pracovním okolí. Možná ani nebudu muset říkat své jméno.
Indiánky, čarodějové, královny a moderní ženy
Než jsme se pustily do osobního rituálu, poslouchaly jsme příběhy o ženách v odlehlých částech světa, které zůstaly napojené na přírodní cykly. Příběhy ženských period v průběhu staletí. Příběhy současnosti. Můj příběh se připojil do široké řeky příběhů spolu s ostatními. Zmizely hranice, předsudky, ostré rohy. Zůstalo jen plynutí, určitý druh sounáležitosti s celou ženskou částí lidstva.
Setkání s vnitřní dívkou
Nebudu vyprávět detaily, protože rituál Menarché může mít desítky různých podob. Jedním z hlavních bodů může být (a pokud to má fungovat, mělo by být) Vaše vyprávění. Způsobem, který si zvolíte. Po dobu, kterou si zvolíte. Ostatní mlčí, naslouchají, nekritizují, neradí. Cílem není si radit, ale naslouchat, přijímat, nechat odplynout.
Původně jsem se zařekla, že budu mlčet. Jenže jak jsem vila jsem věnec z proutí a kvítí, který se při rituálu dělává, a poslouchala historky tří dalších ženských bytostí, něco ve mně se pohnulo.
Když na mne došla řada, s překvapením jsem zjistila, že vyprávím. Neosobním hlasem, spatra, jako kdybych četla novinovou stať. Někde uvnitř se začala ozývat zakřiknutá puberťačka, která pochopila, že když ony to řekly první a jejich historky taky nebyly nic moc, může se konečně vypovídat. Nikdo ji nepřerušoval, nikdo jí neříkal, že je blbá.
Pak jsem brečela. Tiše. Prostě jsem jenom nezadržovala slzy. Trvalo to minuty. Ženské dál šmodrchaly proutí a čekaly na to, až tím projdu. Pak mne jedna z nich objala. Dobrečela jsem, co ještě zbylo.
Dopletly jsme věnce a dokončily rituál. Nebyla v tom žádná zásadní magie. Byla v tom jistá obřadnost, klid a spousta prapůvodní ženské soudržnosti a podpory.
Večer jsem došla k potoku a pustila věnec po vodě. Vzpomínky odpluly s věncem. Moje vnitřní Stařena s Dívkou se potkaly a zůstaly spolu. Byl to magický žážitek sjednocení.
Doma
Při rituálu se v podstatě nic zásadního nestalo. Nikdo o půlnoci netančil nahý za zvuku pohanských hudebních nástrojů kolem ohně a nevykřikoval magické formule. Jen jsme pletly věnce a povídaly si.
Z nějakého důvodu se ale od návratu cítím jinak v přítomnosti své matky. Jako by do nenávratna odplynula spousta nevyslovené bolesti, kterou jsem se s ní nikdy neodvážila sdílet. Jsem zvědavá, jak jinak zvládnu výroční návštěvu ženské lékařky.
Cítím se jinak ve svém těle. Jinak znamená více vtělená. Uvědomuji si teď velmi zřetelně, kdy v mém těle probíhá menstruační cyklus, byť bez krvácení. Je mou nedílnou součástí. A pokud se časem zase začne projevovat naplno, budu ho vnímat jinak.
Už mě mnohokrát napadlo, co by se ještě změnilo, kdyby stejným rituálem prošla i máma a jen o něco málo mladší sestra. Kolik nevyplavených slz je z období Dívky v každé z nich? Kolik prostoru mezi námi by se otevřelo a kam by nás to posunulo?
A to není zdaleka všechno.
Pokud se ptáte – ano, stojí za to to tím projít. V každém věku.